Všechno z Číny není aušus aneb Co si pořídit

Tak jako lidé jsou dobří a špatní platí i o čínských výrobcích, jejichž kvalitu určují hlavně dovozci svou ziskuchtivostí...

Čínské zboží rovná se levné, špatné, někdy závadné. Tak tyto výrobky často vnímáme. Jenže existují i jiné. Čínské hedvábí, čínský porcelán nebo čínské laky – ty se nanášejí až ve sto vrstvách! Případně také pánev wok a čínský nábytek.

Čínské hedvábí se vyrábělo už 3 000 let před Kristem. Ke Středozemnímu moři se vozilo po Hedvábné stezce, zřejmě nejdelší trase, po níž se cestovalo. Do středu Číny totiž měřila asi 9 000 km, což tehdy znamenalo i tři roky putování.

Ve 2. st. n. l. se hedvábí stalo v Římě symbolem luxusu, za který se utrácely obrovské částky. To prý vedlo téměř ke krachu Římské říše. Jenže přišlo vyzrazení technologie výroby hedvábí – a čínský monopol končil.

Číňané jako první začali vyrábět porcelán v 6. a 7. st. n. l., do Evropy se dostal jako luxusní zboží v 17. století.

Číňané výrobu ve velkém rozjeli poměrně brzy. Pece z doby dynastie Sung (960–1279 n. l.) se stavěly na kopcích a mívaly délku až 50 metrů. Říkalo se jim také "velcí chrlící draci“.

Tajemství porcelánu si z Číny odvezl ve 13. století buddhistický mnich Toshiró Kató, přesto Japonsko v porcelánu Čínu nepředehnalo. To zvládla až Evropa díky průmyslové revoluci v 19. století.

Čína však dokázala mnohé i v oblasti nábytku - a bez ohledu na to, že její tradiční nábytek dovážený dnes do Evropy vypadá téměř stejně jako ten, který se vyráběl v 18. a 19. století. Došlo jen k minimálním změnám v designu i způsobu zpracování.

Výroba malých kolekcí ve východním stylu probíhá v Číně, kde je technologie zpracování exotického dřeva nejstarší a perfektně zvládnutá. Je tu nejen nabídka vhodného dřeva, ale také možnost volby vhodných barev a laků chránících a zušlechťujících dřevo, které při následné změně vlhkosti již nepracuje, Povrch dřeva bývá často lakovaný, pokrývá jej 16 až 30 vrstev různých laků, ale až ta poslední mu dodává hluboký lesk. Občas se ke zpevnění pod lak používala tkanina a, jejichž struktura pak byla viditelná i pod poslední vrstvou laku.

Jenže čínští výrobci neváhali někdy sáhnout až po 100 vrstvách laku! Postupné natírání a následné tvrdnutí tak trvalo více než rok. Pak se zpravidla setkáte s výrazem uruši.

Zrod umění lakování se přičítá národu Yi v Sečuanu, který používal mízu škumpy lakodárné. Ze Sečuanu, kde se náročně lakované předměty stále vyrábějí, se tento způsob úpravy postupně dostával dál, po proudu řeky Jang-’c-ťiang až k pobřeží. Tak se rozšířilo po celé Číně, ale hlavně do Japonska.

Právě zde se začal používat výraz uruši, zkomolenina přídavného jména pro vlhký lesk. Jenže zatímco Číňané do silných vrstev laku vrývali ornamenty pomocí ostrého nože, Japonci se spokojili s nanášením dekorů a zlata štětcem či zdobením perletí. A tak se lakovaným výrobkům říká v Evropě japan, byť umění vysokých vrstev laku pochází z Číny.V různých starožitnictvích, obchodech, ale také na aukcích, které probíhají i u nás, se můžete setkat s nábytkem, který vypadá jako typické asijské zboží.

Jenže jen těžko lze určit jeho původ. Nábytek se dovážel do Evropy hlavně přes Anglii a Holandsko. Tam často vznikaly repliky, pro lak se však musely vracet na Dálný východ, protože původní kvalitu Evropané nikdy nezvládli. Poslední vrstva se musí nanášet v dokonale bezprašném prostředí, tehdy například až na moři!

Pokud si koupíte předmět či nábytek upravený uruši, je třeba vědět, že se nedokáže vyrovnat s přímým působením ultrafialového záření. Destrukce začíná zmatněním povrchu. Používání a občasné přelešťování a dokonce lehké omytí naopak prospívá. Navíc představuje uruši dokonalou ochranu před bakteriemi. Proto ji používali a dodnes vyhledávají obyvatele teplé a vlhké východní Asie na úpravu dřevěných nádob a dřevěných jídelních hůlek.

Evropa a celý svět má vlastně štěstí, že se taková kvalita lakování nedá nabídnout ve velkém. "V Číně se relativně kvalitní nábytek vyrábí za neuvěřitelně bídných pracovních a technických podmínek.