Taoismus
Historie a informace o filosofii dvou sil, které se neustále přelévají a mění, tak jako sám život.
Taoismus je jedním ze základních směrů staročínské filosofie, jenž vznikl pravděpodobně v 5.století př.Kr., i když mnohé prameny kladou jeho vznik - zároveň s údaji o životě jeho zakladatele, mudrce Lao-c' - až do 4.století př.Kr.; ve 3.století n.l. se zformulovala jeho teologicko-rituální struktura a taoismus se stal státním náboženstvím (až do 10.stol.).
Osobnost zakladatele taoismu - Lao-c' neboli Starého mistra - býva často zpochybňována. Čínský historik S'-ma Čchien (cca 145-86 př.Kr.) o něm píše: "Lao-c' pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno bylo Li, mužské jméno Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Původně byl historikem státního archívu v Čou. Kchung-c' (Konfucius) se jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c' otázal na ceremoniál. Lao-c' mu řekl: ,Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a zanechali nám jen slova'. A dále pravil: ,Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se, nenalezne-li ji, odejde a zanechá po sobě jen plevel. Dobrý obchodník pečlivě skrýva své poklady, jako by jeho domu hrozila bída, urozený a ctnostný muž se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých přání, svých povrchních gest a ctižádostivých plánů'."
Lao-c' je považován za autora nejvýznamnějšího taoistického kánonu Tao-te-ťing (Kniha o Tao a ctnosti); jeho nejvýznamnějšími následovníky jsou Čuang-c' a Lie-c', kteří svými traktáty přispěli k dalšímu rozvoji taoistické filosofie.
Čuang-c' (občanským jménem Čuang Čou) je prokazatelně historickou osobností. Podle S'-ma Čchienových záznamů pocházel z oblasti Meng (dnešní provincie Chenan) a byl činným v období vlády králů Chueje z Liangu (370-319 př.Kr.) a Süana ze Čchi (319-301 př.Kr.). Některé prameny uvádějí, že žil v létech 350-275 př.Kr. Nějakou dobu zastával nižší úřední funkci v Čchi-jüanu ve státě Sung, které se po čase vzdal ze stejných pohnutek, ze kterých později údajně odmítl nabídky krále z Čchu, aby se stal jeho ministrem (viz Čuang-c', kap.17 a 32).
Pokud jde o Mistra Lie-c' neboli Lie Jü-kchou, nemáme o něm podrobnějších zpráv. Vzhledem k tomu, že se na něj odvolává několikrát i Čuang-c', jenž mu ve svých Vnitřních kapitolách (Nej-pchien) dokonce věnuje celou třicátou čtvrtou kapitolu, lze předpokládat, že tento legendární mistr žil ve 4.století př.Kr. (I když mnozí současní autoři pochybují nejen o tom, že byl autorem díla Lie-c', ale dokonce i o historičnosti postavy Mistra Lie. Egon Bondy klade vznik spisu Lie-c' až do 3.století n.l.).
"Mistr Lie cestoval na větru s lehkostí génia, patnáct dnů tam a zase zpátky, málokdo před ním dosáhl takového výkonu. Ale i on, přestože se osvobodil od chůze, musel se ještě o něco opírat. Jen tomu, kdo si osedlá pravidelný běh nebes a země, světla a tmy, větru a deště, noci a dne, oněch šesti podob vesmírné energie čchi, otevírá se cesta k toulání bez konce" (Mistr Čuang, Vnitřní kapitoly).
O různorodosti raného taoismu svědčí, že ještě konfuciánský učenec Sün-c' (asi 289-238 př.Kr.) nedává učení těchto tří taoistických mudrců do přímé souvislosti. Stejně tak i dvorní historik S'-ma Tchan v r.110 př.Kr. označuje učení Lao-c' jako Školu Cesty (Tao ťia), přičemž o Čuang-c' se zmiňuje jako o "člověku, ovládajícím tajná umění (fang ši)", a představiteli "Školy Jin-Jang" - nikoli jako o taoistovi. Dá se říci, že Lao-c' byl představitelem filosofického a Čuang-c' mystického taoismu; oba dva proudy však považovaly za základní prvek svého učení zásadu wu-wej (ne-činnosti či následování přirozenosti).
Prvky mysticismu - projevující se nejvýrazněji v traktátu Čuang-c'- a koncepce dosažení nesmrtelnosti později přispěly k tomu, že se z taoismu stalo náboženství. Kniha Čuang-c' byla sestavena z původních záznamů Mistra Čuanga, jeho žáků a následovníků formou kompilace asi koncem 2.století, a zaujala své místo mezi klasickými spisy taoistické filosofie.
Známe podoby dosáhla tato antologie díky významnému filosofovi Kuo Siangovi, jenž spis doplnil vlastními komentáři a především jej rozdělil do 3 částí, obsahujících celkem 33 kapitol. První část, Vnitřní kapitoly (Nej-pchien), představuje zachované torzo Čuangova autentického učení. Druhou část, Vnější kapitoly (Waj-pchien), tvoří texty Čuangových žáků, úvodní esej je však připisován neznámému "primitivistovi" z 2.století př.Kr. Rozličné kapitoly (Ca-pchien) představují různorodou směs fragmentů z myšlenek Čuanga i jeho následovníků, taoistů i jangistů (stoupenců filosofa Jang Čua), a tvoří třetí část antologie Čuang-c'.
Většina historiků rozlišuje mezi filosofickou školou Tao (Tao ťia) a taoistickým náboženstvím (Tao ťiao). Rozdíly mezi těmito dvěmi formami taoismu byly zpočátku zcela zjevné, avšak postupem času se hranice mezi nimi - tak, jako u všech ostatních učení v historii - staly méně zřetelnými. Kromě toho se s původním základem průběžně mísily další náboženské a magické tradice, které jej neustále měnily. Kromě všemožných typů lidového náboženství jsou zde od počátku našeho letopočtu patrny sílící vnější vlivy, z nichž nejvýznamnějším je pronikání buddhismu do chanské říše. Buddhističtí kazatelé z Indie a Střední Asie zakládali kláštery, z nichž první se nacházely v Pcheng-čchengu a Luo-jangu. Hlavní činností buddhistických misionářů bylo překládání sanskrtských spisů do čínštiny. Významnou roli při zprostředkování buddhistických nauk sehrál mnich An Š'-kao, jenž se usídlil v luojangském klášteře v r.148 a přeložil do čínštiny několik desítek buddhistických súter a dalších spisů.
Z hlediska písemných pramenů vedl tento synkretizmus k vytvoření velmi rozsáhlé náboženské literatury, která byla posléze - po vzoru buddhistické Tripitaky (San-cang) - uspořádána do Taoistického kánonu (Tao-cang), skládajícího se z 1464 spisů. Tento kánon sice prodělal s průběhem staletí mnohé změny, jeho původní struktura však nebyla zásadně narušena. Spisy jsou rozděleny do tří hlavních skupin a čtyř skupin dodatků. Tyto tři skupiny se nazývají tong, což doslova znamená "jeskyně", ale také "sdělovat", "proniknout do Tajemství". Podle tradice byly hlavní texty zjeveny a slouží jako prostředek komunikace mezi bohy a lidmi, kteří prý díky jim mohou proniknout do tajemství a dosáhnout nadpřirozeného života. Kromě toho se traduje, že určité posvátné texty byly ukryty v jeskyních uvnitř některých hor. Právě proto je možná Tao-cang rozdělen do tong. (Toto slovo zároveň znamená tajemnou jeskyni i styky s posvátnými silami.) Úvod každého tong představuje originální text, zjevený jedním ze tří božstev, předsedajících rozsáhlému taoistickému panteonu.
První část - Tong čen - je připisována Juan-če T'ien-cuenovi (Ctihodný nebešťan prvopočátku), druhá T'ai-čang Tao-kiunovi (Nejvyšší pán Tao) a třetí T'ai-čang Lao-kiunovi (najvyšší pán Lao). Tím posledním je vlastně zbožštěný Lao-c'. Podle jiného výkladu náleží tři tongy třem Pánům, kteří jsou hypostazemi Juan-če T'ien-cuena. Traduje se, že Lao-c' byl žákem Tao-kiuna, jenž byl sám žákem T'ien-cuena.
Jak vidno, Lao-c', neboli Lao-kiun (či Lao Tan) nebyl vždy nejdůležitější osobností taoistického panteonu, i když například nápis v chrámu Po-čou, zhotovený v r.165 na příkaz císaře Chuana tvrdí, že Lao-c' je emanací Prvotního chaosu, a že je stejně věčný, jako Tři světla (slunce, měsíc a hvězdy). Je dokonce ztotožňován s Pchan-kouem, podle mytologie kosmickou bytostí a prvním člověkem. Jedna z legend praví: Lao-c' proměnil své tělo. Jeho levé oko stalo se sluncem a pravé měsícem; jeho hlava změnila se v horu K'uen-luen, jeho brada změnila se v planetární domy; jeho kosti změnily se v draky; jeho maso změnilo se ve čtvernožce; jeho střeva změnila se v hady; jeho břicho změnilo se v moře; jeho chlupy změnily se ve stromy a byliny; jeho srdce změnilo se v souhvězdí a jeho ledviny změnily se v Otce a matku Jsoucna (Čen-jao fu mu)".
Zdá se, že převládající představou té doby bylo přesvědčení, že Lao-c', stejně jako Buddha, se nepřetržitě navrací na zem, aby v podobě avatárů učil dávné vládce.
O tehdejším vlivu buddhismu svědčí i skutečnost, že zmíněný císař Chuan dal ve svém paláci zřídit oltáře Chuang-tiho, Lao-c' a Buddhy. Nutnu ovšem zdůraznit, že buddhismus byl tehdy v Číně chápán poněkud zkresleně, mnohdy až scestně, případně ztotožňován s taoismem, a to díky filosofické a náboženské terminologii, kterou si první překladatelé vypůjčili z taoismu. Buddha byl považován za převtělení Lao-c', jenž odešel na Západ. V pozdější době je pak této legendy zneužito v protibuddhistickém apokryfu Lao-c'chua-chou ťing (Lao-c' obracející barbary). Tato kniha byla po staletí jablkem sváru mezi taoisty a buddhisty a přes odsuzování císařskými úřady obíhala po celé Číně až do 13.století. Jedna z jejich verzí pojednává o jedenaosmdesáti avatárech, převtěleních Lao-c', kteří přišli na zem obracet lidi na víru. Jedním z avatárů je podle této legendy Buddha Šákjamuni; posledním pak je Mani, zakladatel manicheismu.
Nápis z r. 165 se také mlhavě zmiňuje o praxi meditace a dlouhověkosti, jež Lao-c' ovládal a vyučoval. Hagiografický sborník té doby, Lie-sien čuan, považuje Lao-c' a jeho žáka, zvaného Mistr Přívozu, za mistry v těchto cvičeních. Nacházíme zde též zmínky o cestě na Západ a obrácení barbarů.
"Lao-c' dokázal sytit svou životní energii, ovládal umění, jak jí nabýt a neplýtvat s ní. Žil více než osmdesát let; v Če-ki se praví, že přes dvěstě let. V té době jej nazývali Skrytým mudrcem. Když pak ctnost ve státě Čou upadala, Lao-c' nasedl na vůz, do nějž byl zapřažen zelený buvol, a odešel do země Ta Cchin."
V subkultuře, odsuzované literáty, se staré taoistické učení postupně mění v náboženství. V tyglíku čínské společnosti se mísí hlavní zásady filosofického taoismu s mytologií, šamanské praktiky s buddhistickou doktrinou, vzniká lidové náboženství, nazývané Tao ťiao (Nauka o Cestě). Za zakladatele této doktriny je považován sečuánský mystik Čang Tao-ling, nazývaný též T'in-ši (nebeský mistr), a tradice datuje její vznik do r.142. V tomto případě se jednalo spíše o církev - jejiž sekty existují dodnes, odvozujíce se přímou linií od svého zakladatele - než o filosofickou školu.
Zhruba v téže době vznikly i další dvě taoistické sekty; Wu-tou-mi-tao (Cesta pěti měřic rýže) a Tchaj-pching-tao (Cesta velikého klidu). První z nich založil Čang Tao-pching a druhou učenec Čang Ťiao. Jelikož chanský taoismus odsuzoval hromadění bohatství a razil myšlenky rovnosti i v praxi, stáli stoupenci sekty Tchaj-pching-tao v čele povstaleckého hnutí Žlutých turbanů (184-189). V této době žil i další významný taoistický mistr Wej Po-jang, jemuž je připisován nejstarší alchymistický traktát, nazvaný Čou-ji C'an-t'ong-čchi, což lze nepřesne přeložit jako Trojí shoda mezi cestami Nebes, Podnebesí a Člověka anebo Trojí shoda cest I-ťingu, taoismu a alchymie. Toto dílo se zabýva především transmutací kovů a výrobou rumělky, sloužící k výrobě elixíru nesmrtelnosti;: díky esoterické terminologii jsou však mnohé pasáže nezasvěceným nesrozumitelné. Ústřední myšlenkou díla je, že v alchymistické peci lze urychlit přirozenou přeměnu.
Ve 3.století vznikly velice významné komentáře k taoistickým spisům. Wang Pi (226-249) sepsal komentář k Tao-te-ťing a Siang Siou (220-301) a Kuo Siang (+ 312) komentáře k dílu Čuang-c'.
Jejich dílo pak počátkem 4.století doplnil svým spisem Pao-pchu-c' mistr Ke Chuang (283-345), jenž byl po Wei Po-jangovi největším teoretikem alchymie (zdědil po svém mistrovi velkou knihovnu, jejíž katalog je prvním dochovaným přehledem taoistických spisů).
Ke Chung (Ko Hong) - zvaný též Mistr Prostota - sepsal kromě uvedeného díla i množství dalších spisů o léčivých rostlinách, dechových cvičeních, magii i filosofii. Pokud jde léčitelství, připouští užitečnost nealchymistických léků, ovšem s výhradou, že neumožňují dosáhnout nesmrtelnosti. Jelikož kladl velký důraz na dosažení dlouhověkosti a magii, odsuzuje ve svém díle Pao-pchu-c' přísne mistra Čuanga, neboť nepřikládal větší váhu životu nežli smrti a odmítal tělesné techniky. Oproti tomu si Ke Chung velmi vážil Lao-c', a to i přesto, že jej nepovažoval za božstvo, nýbrž za mimořádně nadaného člověka, jenž miloval nehybnost a neměl žádných žádostí.
V některých pozdějších spisech nacházíme slavný příběh o Kuang Čeng-c', učiteli Chuang-tiho, jenž radil:
"Drž svůj životní dech usebrán v dokonalém klidu a tvé tělo se zharmonizuje samo od sebe. Buď klidný, buď čistý, neunavuj své tělo, neplýtvej svou životní esencí a budeš dlouho žít. Pokud tvé oči nebudou mít co spatřit, tvé uši co zaslechnout, tvé srdce co pocítit, pak tvůj duch zachová celistvost tvého těla, jež bude dlouho žít. Střež své nitro, uzavři se vůči vnějšku, přílišné vědění škodívá! Přivedu tě na vrchol velkého Světla, až k pramenům dokonalého Jang; přivedu tě k branám Temnoty, k pramenům čirého Jin."
Myšlenka, že nehybnost - bránící ztrátám energie, způsobovaným touhou jednat - umožní zvětšit vnitřní sílu a prodloužit život, je zde jednoznačně zdůrazněna. Proto měl ideální vládce praktikovat wu-wej. Podstatou taoistické hygieny byla představa, že smyslové orgány jsou otvory, cestami, jimiž unikají životní síly, a tudíž je třeba je hlídat a udržovat tyto životní síly na svém místě. Ovšem technik, umožňujících dosažení a udržení této plnosti energie, je mnoho; počínaje nehybností, jež nikdy nevymizela, i když po jistý čas byla zatemněna jinými technikami, aby se v období Tchang zjevila v podobě, kterou nazýváme vnitřní alchymie nebo embryonální dýchání.
Abychom pochopili různé vnější i vnitřní metody, musíme si utvořit obraz o taoistických názorech na lidské tělo. Podle nich je lidské tělo přesnou kopií vesmíru a jeho různé prvky mají své analogie ve vnějším světě. Viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Jin a Jang úzce propojeny v jeden nediferencovný dech (čchi), který nazýváme Prvotní dech (Juan-čchi). Oddělením Jin a Jang vznikla Nebesa a Země, a z jejich spojení vznikli lidé i všechna stvoření. Sestáváme tedy z Jin a Jang, jež jsou vlastně nebeským a pozemským "dechem". Konkrétně naše vyšší duše, Chuen, je nebeská a naše nižší duše, P'o, je pozemská.
Co se týče životní (vesmírné) energie čchi, tato má šest podob: Jin (Stín) a Jang (Světlo), Feng (Vítr) a Ju (Déšť), Chuej (Tma) a Ming (Jas). Této životní energie by nemělo být ani málo, ani příliš. Kniha utrpení praví: "Život vzniká, je-li přítomna čchi: formy se utvářejí, je-li čchi v rovnováze". Životní sílu čchi získáváme přirozeně z vesmíru a je nutno ji neustále obnovovat. Zatímco vrozená čchi (sien-tchien-čchi) je nezbytná ke vzniku života, získaná čchi (chou-tchien-čchi) živí tělo a zodpovídá za jeho vývoj. Oba dva prameny energie spolupůsobí vzájemně. Staří mistři říkali, že "na nebi jsou tři poklady - slunce, měsíc a hvězdy; na zemi taktéž tři - voda, oheň a vítr, a právě tak nalézají se tři poklady i v člověku - esence, čchi a duch". Wu-neng-c' (9.stol.) k tomu poznamenává: "Lidská přirozenost je duch a život je čchci. Prolínají se vzájemně v prázdnotě, aby pak společně povstaly a harmonizovaly spolu tak, jako okarina s flétnou anebo jin a jang".
Vesmír je tvořen pěti oblastmi časoprostoru (čtyři hlavní body korespondují se čtyřmi ročními obdobími, kromě toho je zde Střed). Těmto pěti oblastem, symbolizovaným barvami, odpovídá na Zemi pět prvků a pět posvátných hor, a u člověka pět vnitřních orgánů. Ty jsou napájeny každý svým příslušným prvkem a v tom ročním období, jehož vliv mu vyhovuje. Máme tedy určitý kód, který nám umožňuje přispůsobit život mikrokosmu životu makrokosmu. Důležité je vybrat si ve vnějším světě látky, které jsou nejvhodnější k tomu, aby živily vnitřní orgány. Kromě toho je třeba zajistit dobrý oběh životních principů uvnitř těla tím, že se vyhýbáme překážkám, hlavní příčině nemoci.
Taoisté se velice zajímají o medicínu a nacházíme mezi nimi mnoho léčitelů. Ale jejich cíle byly dalekosáhlejší a jejich metody odlišné. Rozlišovali v těle tři oblasti, které nazývali tři Rumělková pole, z nichž nejvyšší nalézá se v mozku; druhé je poblíž srdce a třetí pak pod pupkem, v místech, kde leží Oceán dechu (Čchi-chai). Rumělková pole jsou zároveň strážená - stejně jako ostatní části těla - strážnymi duchy (čen), ale taktéž obývána Třemi červy, třemi zlověstnými démony. Tito útočí na vitalitu svého hostitele; nejvyšší démon napadá oči a způsobuje rozličné potíže v hlavě; střední démon napadá břicho a vnitřnosti; nejnižší démon vyvolává nemoci ledvin, zbavuje člověka jeho esence a kostní dřeně, vysušuje jeho kosti a oslabuje jeho krev. Adept se jich proto musí zbavit tím, že se zřekne běžných pokrmů, jejichž esencí krmí Tři červy.
Až po vyhnání vnitřních démonů stane se skutečná praxe nesmrtelnosti dokonale účinnou. Od tohoto okamžiku živí se adept jen esencemi. Technika zvaná "Pět zárodků" umožňuje získat "dech" Pěti prvků a posílit pět vnitřních orgánů. Všechny tyto způsoby obživy emanacemi nebo dechem jsou vylepšením starých dechových technik, jejichž hlavním principem bylo - vyplivnou starý dech a nechat vstoupit nový. Provádělo se to pomocí nádechu nosem a výdechu ústy. Ale i sám svět je oživován mohutným dýchaním, ve kterém je třeba odlišit živý a mrtvý vzduch. První převládá od půlnoci do poledne, druhý od poledne do půlnoci. Dechová cvičení se tedy mají provádět jen v době vlády živého vzduchu. Cvičení nespočívá jen v běžném dýchání, nýbrž ve vedení dechu tak, aby dech Devíti Nebes vešel nosem, prošel celým tělem a rozlil se v "Paláci mozku". Dech vedeme pomocí "Vnitřního vzhledu", který umožňuje adeptovi nasměrovat svůj pohled dovnitř (neboť pohled slouží Číňanům nejen k vidění, ale i k osvětlení) a zkoncentrovat svou mysl. Pak vizualizuje svůj dech, někdy v podobě homunkula, a vede jej dle libosti až na nemocné místo, aby s jeho pomocí odstranil překážku, způsobujíci potíže. Speciální technika, zvaná Embryonální dýchání, spočívá v tom, že neobíhá dýchaný vzduch, nýbrž "vnitřní dech". (Tato technika se prakticky neliší od Vnitřní alchymie.)
Dechové techniky bývají obvykle doplňovány gymnastickým cvičením, sexuální hygienou a dietou. Díky gymnastice je oběh dechu podporován tělem, protože tělo je pružnejší a překážky jsou odstráněny vnitřním vedením. Pokud jde o sexuální praktiky, nejstarší máme doloženy z počátku období Chan (2.stol.př.Kr.). Jejich cílem je zabránit úbytku životní energie čchi "spojením Jin a Jang". Obvykle je provádějí dva taoističtí partneři, přičemž z nich mají prospěch oba. Někteří taoisté však využívají nezasvěcené ženy, aby tak posílili svou vlastní vitalitu na jejich úkor: tento druh upírství je odsuzován jako neortodoxní. Všechny tyto metody jsou však druhořadými pro ty školy, které kladou do popředí svých zájmů hledání léků a potravy, schopných prodloužit život. Proto je také velká materia medica, Pen-chao, součástí Tao-cangu. Jejím autorem není nikdo jiný než Čen-nong (Božský oráč), jeden z prvních mýtických vládců, jenž je patronem všech bylinkářu a léčitelů.
V období dynastie Tchang (618-906) se těšil Lao-c' a taoismus větší úctě, ale i přízni císařského dvora, než kdykoliv předtím. Snad i proto, že císaři této dynastie měli stejné rodové příjmění - Li - jako autor Tao-te-ťingu. V r.667 byl Mistru Lao-c' udělen králem Kao-cungem (+ 683) posmrtný titul Nejvyšší nebeský a prvotní císař (Tchai-čang chiuan-juan chuang-ti). Jeho nástupce Suan-cung zvyný Li Ling-ťi (Ming Chuang, 713-756) - jehož dvůr se mohl skvělostí rovnat dvoru guptovského krále Harši anebo florentskému za panování Lorenza de Medici - zavedl v r.737 oficiální vyučování taoistické filosofie. Byly dokonce zavedeny zkoušky z taoistických klasiků, které byly po jistou dobu stejně významné jako zkoušky z konfuciánských ťing (S'- šu a Wu-šu). Za jeho vlády existovalo v Číně přes 1600 taoistických klášterů, do nichž odcházely jako mnišky i princezny z císařského rodu.
Od poloviny 8.století však začalo znovu ožívat konfuciánské učení a zároveň sílit vliv buddhismu, jenž zapustil kořeny v jižních státech. Buddhističtí mniši přicházeli do Číny již od 5.století v několika směrech - ze Střední Asie, Indie a Barmy. Vybudovali duchovní centra v Kan-su, Šen-si, Che-nanu a jinde, a postupně začali zaujímat postavení ve všech oblastech společenského života, především však na úkor taoistů. (V téže době ztratila ostatně Čína i veškerý vliv v Tibetu a zároveň s arabskými a perskými kupci počal do severovýchodních oblastí pronikat též islám, později i křesťanství.)
Během vnitřních válek a kitanských vpádů, trvajícich takřka po celé 10.století, došlo k úpadku duchovního života. Výnosem z r.955 bylo např. zavřeno přes 30 000 buddhistických a taoistických klášterů a chrámů, a kchajfengské úřady provedly sekularizaci církevního majetku. Po nástupu dynastie Sung (v r.960) došlo k obnově postavení konfuciánského učení. Školský systém se opíral o studium starých konfuciánských spisů, pečlivě vybraných a doplněných komentáři již v tchangské době.
Předpokladem získání nižší úřednické hodnosti (ču-kche) byla schopnost komentovat klasická díla konfuciánského kánonu. Po sekularizaci cirkevní půdy a ostré kritice buddhistického a taoistického učení sungské úřady vyhlásily konfuciánské učení za "státní moudrost" (oficiální náboženství). Počátkem 11.století byl císařským výnosem Konfucius kanonizován, na jeho počest se stavěly chrámy a jeho potomkům byla prokazována úcta. Podstatnou součástí konfuciánství se stal kult císaře - Syna nebes.
Další záminkou k potlačování taoistického a buddhistického učení byla skutečnost, že stoupenci obou učení se podíleli na několika povstáních proti Sungům. Velké lidové povstání, které propuklo v r.1047 v provincii Che-pej a trvalo téměř rok, bylo ispirováno a řízeno buddhistickou sektou mesiášského typu Mi-le-ťiao.
V letech 1120-22 propuklo v provincii Če-ťiang lidové povstání, zorganizované tajnou sektou Ming-ťiao (Učení o světle) jejíž učení představovalo syntézu manicheismu, taoismu a buddhismu. V téže době vzniklo i hnutí za nový výklad klasických děl konfuciánského kánonu. Někteří z učenců zpochybňovali autentičnost starých traktátů a Konfuciovo autorství. Studium, které sungští věnovali klasickému dědictví, bylo spojeno s bojem proti mystice a scholastice buddhismu a taoismu.
Poté, co Čingischán rozdrtil tangutský stát Sia, chán Möngke stát Nan-čao a chán Kublaj sungskou říši, stali mongolští feudálové pány celé Číny. (Kublaj se stal v r.1271 císařem a založil dynastii Jüan.) Přestože v období vzniku feudálního státu byli Mongolové šamanisty, ke všem náboženstvím snášenlivými - Čingischán k sobě dokonce zval taoistického mudrce Čchang Čchuna - pozdější chánové upřednostňovali buddhistickou církev, jejíž podporu si zajistili tím, že ji obdarovávali kláštery a polnostmi. Taoisté byli naopak pronásledováni a jejich knihy byly páleny.
V polovině 14.století došlo ke značnému rozšíření rozličných učení mesiášského charakteru a tajných sekt manichejského typu, jejichž vznik představoval reakci na všeobecný úpadek a krutovládu mongolských uchvatitelů. Bezprosředním impulsem k masovému povstání "rudých turbanů", které postupně zachvátilo celou zemi a vyústilo ve vítězství nad Mongoly, bylo učení tajné sekty Paj-lien-ťiao (Společnost bílého lotosu), která doplnila svá náboženská dogmata výzvou k boji proti Mongolům. V roce 1368 obsadila čínská vojska pod vedením Ču Jüan-čanga Peking a poslední z Čingischánových potomků byl nucen se svým dvorem uprchnout na sever. Ču Jüan-čang byl vyhlášen císařem a založil novou dynastii, nazvanou Ming.
Za vládnoucí ideologii a náboženství bylo za Mingů (1368-1644) uznáno čusiánství - konfuciánství reformované Ču Sim (1130-1200). Ču Jüan-čang se sice od svého nástupu na trůn řídil radami konfuciánských učenců, avšak nikdy se neuchýlil k pronásledování jiných náboženství. Kromě buddhismu, jemuž zcela otevřeně nadržovala mongolská dynastie, začal opět rozkvétat i taoismus (ale také islám). Konfuciánské obřady a morální zásady byly však prohlášeny za povinné pro všechny: konfuciánská vzdělávací soustava zůstala nedotknutelná. Jisté však je, že i na formování samotného konfuciánského učení měl podíl kromě buddhismu i taoismus. Počátkem 16.století se na tom podílel i filosof Wang Jang-ming (1472-1528), jenž vnesl do konfuciánského učení prvky taoistické metafyziky, a Li Č' (1527-1602), jenž byl za své učení, stavějíci princip proměnlivosti proti konfuciánským dogmatům, uvězněn a ve vězení zemřel.
Hlavní ideologií zůstalo reformované konfuciánství - doplněné samozřejmě z taoismu převzatými prvky (meditační a dechová cvičení, princip čchi, harmonie člověka s přírodou) - i za vlády mandžuských panovníků (dynastie Čching-Abachaj; 1644-1912). Nejrozšířenějším náboženstvím však zůstával nadále buddhismus, jehož čínská odnož - čchan (jenž se později pod názvem zen stal jedním z nejdůležitějších nábožensko-filosofických učení v Japonsku) - do sebe transformoval veškerý duchovní potenciál upadajícího taoistického náboženství. Takto, přestože samotné taoistické náboženství nehrálo v čínské společnosti 17.století významnou roli, skrze čchanový buddhismus a neokonfuciánskou filosofii působil taoismus nadále velmi silně na čínskou kulturu a filosofii.
Taoismus aneb Umění, jak vládnou spontánností
Navzdory rozdílům mezi "apolitickým" Čuang-c' a "politickým" Lao-c' jejich zařazení do téže Školy Cesty má své opodstatnění. Sdílejí společný náhled - že, zatímco ostatní věci se pohybují spontánně v proudu jim přirozeném, člověk se od Cesty vzdálil svým uvažováním, vyhledáváním alternativ a formulováním zásad pro určitá konání.
Zajímavé je, že již Čchun-čchiou (Anály jara a podzimu) a Sün-c' (365-230 př.Kr.) - přestože nepřikládají zvláštní váhu dílům jako Kuei-ku-c' nebo Cho-kuan-c' - cení si vysoce knihy Tao-te-ťing, a Lao-c' zařazují mezi nejvýznamnější filosofy. Ačkoli jeho kniha připomíná filosofickou báseň, není řazena mezi poezii (sbírky básní jsou v čínské literatuře označovány výrazem ši, nikoli ťing).
Mistrovské dílo Lao-c' není zobrazením abstraktního myšlení, je to druh myšlení, jenž představuje protipól logiky. Tao je pojmem neporovnatelným s evropskou představou božstva; je to pojmově nepostižitelný absolutní princip, jímž se řídí bytí, a tím i svět. Hlavní myšlenkou jeho spisu je, jak může malý stát a malý člověk přežít ve světě vražedných, soupeřících mocností. Je to snaha nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanci uniknout nebezpečí, a autor nalézá dva hlavní koncepty; Cesta, kterou kráčí mudrc, a Síla v něm, která mu pomáhá po této Cestě kráčet.
Již v úvodním verši se dozvídáme, že nelze tuto Cestu nijak formulovat: jakmile se o to pokusíme, Cesta zmizí. Lao-c' říká, že tato Cesta nemůže být vyjádřena slovy: "Vědoucí nemluví, mluvící neví!". V hledání Jednoho za mnohým, stejně jako stálého za proměnlivým, používa Lao-c' pojmů, jež jsou blízké našemu myšlení. Je zde ovšem jedna odlišnost od západního myšlení. Čínský myslitel si nepředstavuje Jedno a Stálé jako Bytí či Realitu, která se neprojevuje přímo, nýbrž je ukryta za závojem.
V klasické čínštině jsou výrazy ju ('zde je') a wu ('zde není') používány výlučně ve vztahu ke konkrétní věci. Čínský jazyk nepoužívá jeden ze základních filosofických pojmů - existenciální sloveso "být" ve smyslu kopulativním. V západní filosofii má věc bytí, které zahrnuje jak existenci, tak podstatu věci. Z tohoto hlediska můžeme pochopit, proč je v čínštině upřednostňováno slovo Cesta. Tam, kde my dáváme přednost přemýšlení o absolutní Realitě (protože naše filosofie pátrá po smyslu bytí, realitě, pravdě atd.), Číňan si položí otázku: "Kde je cesta ?". Čínský myslitel chce vědět, jak žít, jak zharmonizovat sebe se společností, a společnost s celým vesmírem.
Pro zničení hranic, jež nás obklopují, je nejdůležitější, abychom se pohybovali v tomtéž proudu s nebem a zemí, podle jejich přirozených cyklů. Taoismus usiluje nalézti harmonii, a ta leží uprostřed protikladů - Jin a Jang.
Jang představuje mužský princip: zároveň i teplo, velikost, sílu, pohyb (aktivitu).
Jin je ženský princip, ale také chlad, prázdnota, malost, slabost, nehybnost (pasivnost).
Lao-c' ve svém výkladu strategie pro slabého neustále nabádá k upřednostňování pasivního, ženského principu Jin. Váží si povolnosti: "Když je člověk živ, je ohebný; jakmile zemře, ztuhne" nebo: "Slabší vždy nakonec může silnějšího přemoci, tak, jako žena muže svojí poddajností." Taoistická Cesta bývá připodobňována k vodě, která je nejpoddajnější a zároveň i pronikající vším bez rozdílu; je vždy připravena vyhnout se sebemenší překážce, ale zároveň i schopna odnést či rozdrtit skálu.
Zdá se být paradoxem, že cíle je dosahováno tzv. 'nekonáním' (wu wej), čili nezasahováním do přirozeného běhu věcí. (S termínem wu wej se setkáváme již u Konfucia, a je často překládán jako 'ne-konání', aby nedocházelo k mylné domněnce, že taoisté snad nabádají k pouhé lenosti).
Wej je obyčejná lidská činnost, směřující k nějakému cíli, což je v rozporu se spontánním procesem přírody a přirozenosti, jež jsou tím, čím jsou "samy od sebe". Prostý člověk je hrdý na to, že právě svým počínáním liší se od přírody. Lao-c' však popisuje chování mudrce, které je v přímém protikladu s tím. Jednou z nejdůležitějších zásad je - nezasahovat do věcí, které již samy dobře fungují!
Taoisté nesdílejí přesvědčení, hlásané Menciem (Meng-c'; 371-289 př.Kr.): "Člověk je dobrý. Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně jako voda vždy stéká dolů." - t.j., že veškeré věci dojdou správného konce, ponecháme-li je sobě samým. Čuang-c' zastává názor, že spontánnost jde až do té míry, že si lidé uvědomí své podmínky a také jeden druhého. Z toho vyplývají dvě možnosti - stát se mudrcem, jenž si je vědom všech možných faktorů, anebo zjednodušit situaci natolik, až se ocitne v mezích našich vědomostí a schopnosti chápání.
Lao-c' osvětluje principy, které zasahují do našeho života. Praví: "Mým slovům je snadné rozumět, je velmi snadné je praktikovat...". Ve skutečnosti je nekonání nesmírně obtížným. Podle něj můžeme v tichu a soustředěném pozorování přírodních jevů, které jsou vnějšími projevy tao, toto tao postřehnout a dojít tak klidu a osvícení. Osvícený člověk je prost ulpívání a navrací se do stavu dětské prostoty.
Taoisté se věnují tělesním cvičením - tchai-či, čchi-kung atd. - zklidňují svou mysl meditací, uvolňují se ze sevření omezeními a kategoriemi, jež pocházejí ze zvyku pojmenovávání, a své problémy řeší tak, že je ponechávají, aby si samy našly svůj směr - a to je Cesta.
Pokud jde o cvičení čchi-kung, rozlišují taoisté dvě základní formy; wai-dan, jenž představoval jednoduchý systém denních dýchacích cvičení, a nei-dan, jenž náleží k tzv. "vnitřním cvičením". Při nei-dan čchi-kungu cvičící soustřeďuje vědomí do centra životní síly, zvaného tan-tchien, odkud se pak rozvádí celým organismem. Účelem cvičení čchi-kungu je navozování vzájemné harmonie mezi jin a jang, a tím udržovat zdraví v organizmu, posilovat tělo i duši.
Staří mistři říkali: "Čchi-kungem člověk žije věčně a nestárne", čímž měli na mysli, že pomocí čchi-kungu dosáhne organismus větší odolnosti a ne-li prodloužení života, pak alespoň prodloužení činorodosti. Ve spise připisovaném Žlutému císaři, Chuang-timu, se praví: "Jsou lidé na této zemi, kteří znají tajemství jin a jang, dýchají kosmický vzduch a umí se ponořit do svého nitra." (Suwen)
Sebekultivace je prostředkem k uvolnění, osvobození se z pout zvyku, k tvořivosti a rychlejším reakcím. Cvičení mysli v jasnozřivosti a "prázdnotě" (otevřenosti, pružnosti) je považováno za doplněk a pomocný prostředek k ctnostem konfuciánského způsobu vládnutí. Taoisté se usilují zbavit se obojího, dobrotivosti, správnosti, a praví, že "jen naprostou důvěrou v jasnozřivost a prázdnotu lze vládnouti". Lao-c' jde dále, než Konfucius, jenž hlásal sice, že dobro je třeba oplácet dobrem, zlo však spravedlností! "Vytvořme nejdokonalejší prázdnotu a setrvejme v úplném klidu" - praví se v Tao-te-ťing.
