Konfucius - Zakladatel první filosofické školy v Číně
Životopis a citáty od čínského myslitele a mudrce Konfucia
Konfucius ( ?551 př.n.l. - ?479 př.n.l )
Konfucius (čínsky Kchung-fu-c', tj. „Mistr z rodu Kchung“, Konfucius je latinizovaná forma tohoto jména, též Kongfuz, Kchung Čchiou, Kong Qui), zakladatel první filozofické školy v Číně a patrně nejvlivnější ze všech filozofů, kteří kdy žili (učení jeho školy ovlivňuje zcela zásadním způsobem až do 20. století život v Číně, Japonsku a Koreji), přichází na svět někdy v roce 551 př. n. l. ve státě Lu v dnešní čínské šantungské provincii ve staré šlechtické rodině Kchung.
Již v mládí si zařizuje Konfucius svůj dům jako školu, kde pak žáky, kteří se kolem něj vzápětí shromažďují, vyučuje dějinám, básnictví a formám slušného chování – během deseti let jeho školou projdou na tři tisíce mladých mužů.
Jak roste jeho sláva, dostává pak Konfucius stále častěji nabídky, aby zastával některý z vedoucích úřadů ve státě Lu – Konfucius ale odmítá, tvrdí, že nemůže přijmout úřad, jehož vykonávání by nemohl sloučit se svými morálními zásadami.
Teprve jako padesátiletý se Konfucius rozhodne do státní správy vstoupit – nastupuje do úřadu ministra spravedlnosti, kde pak podle tradice dosahuje mimořádných úspěchů: již při jeho samotném nástupu do úřadu se prý zločinci sami rozprchávají a lid začíná usilovat o správný, slušný život – do státu Lu přichází období rozkvětu.
Tento rozkvět se ale znelíbí vládci sousedního státu – pošle proto knížeti státu Lu darem družinu mladých zpěvaček a tanečnic a stádo koní, načež se tento odvrátí od Konfuciových zásad a oddá se radovánkám.
Podle tradice pak zklamaný Konfucius odstupuje ze svého úřadu a opouští rodnou zemi, aby příštích třináct let putoval po Číně.
Po těchto třinácti letech je pak s úctou povolán zpět do státu Lu, kde poslední léta života věnuje shromažďování a vydávání písemných památek, sepisuje též kroniku své vlasti – veřejný úřad ale již nikdy nepřijme.
Základním rysem Konfuciovy filozofie je příklon k člověku a k praktickému životu (ostatně tento rys je charakteristický pro veškerou čínskou filozofii) – proto nenalézáme u Konfucia žádný ucelený a propracovaný systém logiky, etiky či metafyziky: na prvním místě u Konfucia jako myslitele stojí vždy blaho lidu – jeho nauka je v podstatě souborem zásad chování a mravních zásad člověka, přičemž jedinec není u Konfucia izolovaným individuem, nýbrž je vždy nahlížen jako součást společnosti.
Konfuciovo dílo je shrnuto do tzv. devíti klasických knih (jsou to knihy ťing, tj. knihy kanonické) – autorem prvních čtyř je sám Konfucius, pátá je jeho dílem zčásti, zbylé čtyři jsou pak dílem jeho žáků a následníků. Těmito devíti knihami jsou:
- „I-ťing“ neboli „Kniha proměn“, Konfuciovo nejvýznamnější dílo filosofické, jedná se patrně o nejstarší dochovaný dokument filosofického myšlení vůbec. Podle tradice je autorem této knihy jistý císař, vládnoucí tři tisíce let před naším letopočtem, Konfucius ji „pouze“ znovu vydává a opatřuje svými komentáři.
Jádrem„Knihy proměn“ je osm tzv. trigramů, znaků složených ze tří plných nebo přerušovaných čar – každý trigram přitom znázorňuje určitou přírodní sílu a zároveň symbolizuje nějaký element lidského života. Vzájemná kombinace těchto trigramů pak ponechává velice široké pole působnosti pro možný výklad skryté pravdy.
- „Š'-ťing“ neboli „Kniha písní“, druhá Konfuciem vydaná kniha, obsahuje na sto zpěvů, vzniklých dávno před Konfuciovou dobou – vedle písní lidových jsou zde i písně o přírodě a lásce, stejně tak jako písně politicky zaměřené a obětní zpěvy.
- „Šu-ťing“ neboli „Kniha listin“ je Konfuciem vydaným souborem dokumentů nejrůznějšího druhu, pocházejících z dvou tisíc let čínských dějin – jsou zde zákony, výnosy atd. nejrůznějších čínských vládců a panovníků.
4) „Jaro a Podzim“ - tato Konfuciova kniha je kronikou stát Lu v letech 722–480 př. n. l.
- „Li-ťing“ neboli „Zápisy o ritech“ je ze všech Konfuciovi připisovaných knih nejrozsáhlejší – vzniká až po jeho smrti, Konfucius sám je autorem jen některých jejích částí. Obsahem jsou poučky, týkající se předpisů etiky, mravů a zvyků.
6) „Lun-jü“ je první ze čtveřice knih, jejichž autorem ani vydavatelem již není sám Konfucius. Kniha obsahuje Konfuciovy „Rozpravy“, tj. jeho myšlenky, zaznamenané jeho žáky – Konfucius vyučoval ústně.
- „Ta-süe“ neboli „Veliké učení“ - v této knize jsou (snad) autentické Konfuciovy výroky.
- „Čung Jung“ neboli „Nauka o středu“ je knihou, pocházející od Konfuciova vnuka – ten v ní kromě svých vlastních myšlenek a výkladů uvádí i Konfuciovy výroky.
- Poslední z devíti klasických konfuciánských knih je pak dílem největšího Konfuciova žáka Mencia (Meng-c').
Konfuciův význam pro čínské myšlení je obrovský - po jeho smrti je jeho následníky (z nichž vynikají především Meng-c' a Sün-c') vypracován ucelený eticko-filozofický systém (konfucianismus), jenž se pak ve 2. století př. n. l. stává za vlády císaře Chan Wu-tiho státní doktrínou, jejímž tvůrcem je filozof Tung Čung-šu. – čínskou společnost pak konfucianismus (později ve formě tzv. neokonfucianismu, rozpracovaného v díle filosofa Ču Siho) zásadním způsobem ovlivňuje až do roku 1911, do pádu císařství.
Konfucius umírá, poté, co si podle tradice svoji smrt sám předpoví, někdy v roce 479 před naším letopočtem.
Velký čínský filozof Konfucius (Kchung-c', Kchung-čchiou, Kchung-fu-c') jako první na světě vytvořil soustavu kréd slučujících základní ideje čínského lidu. Jeho filozofie, založená na osobní morálce a na koncepci vlády, která slouží svému lidu a vládne podle morálního příkladu, prostupuje čínský lid a kulturu hodné přes dvě tisíciletí a silně působí na podstatnou část světové populace.
Konfucius se narodil asi v roce 551 př.K. v malém městském státě lu, na dnešním území provincie Šan-tung na severovýchodě Číny. Otec mu zemřel v mladém věku a Konfucius s matkou žili v chudobě. Jako mladík sloužil budoucí filozof jako menší vládní úředník, ale po několika letech se tohoto místa vzdal. Dalších šest náct let strávil vyučováním a pro svou filozofii získal značný počet následovníků. Když mu bylo asi padesát, dostal ve vládě lu vysokou funkci. Ale po nějakých čtyřech letech se jeho nepřátelé u soudu postarali o jeho propuštění a dokonce o vyhoštění ze státu. Příštích třináct let působil jako putující učitel a na posledních pět let života se vrátil do svého státu. Zemřel v roce 479 před Kristem.
Konfuciovi se často přičítá založení náboženství, ale toto vyjádření je nepřesné. On se o Bohu zmiňoval velice zřídka, odmítal diskutovat o posmrtném životě a vyhýbal se všem formám hloubání o metafyzice. V zásadě to byl světský filozof, zajímal se o osobní a politickou morálku a o chování.
Dvě nejdůležitější ctnosti jsou podle Konfucia “žen" a “li" a lepší člověk se jimi ve svém vystupování řídí. “Žen" se někdy překládá “láska", ale lépe by se tato ctnost dala vystihnout jako “laskavý vztah k bližnímu". “Li" se popisuje jako kombinace způsobů, rituálu, zvyků, etikety a slušného chování.
Uctívání předků, základní čínské náboženství již před Konfuciem, posílil kladením silného důrazu na věrnost rodině a respektování rodičů. Konfucius také učil, že manželky jsou povinovány respektem a poslušností vůči manželům a poddaní vůči svým vládcům. Ale tyranii čínský mudrc neschvaloval. Domníval se, že stát existuje pro blaho lidu, a ne naopak, a neustále zdůrazňoval, že vládce má jít hlavně příkladem v dodržování morálky, nikoliv vládnout násilně. Další z jeho zásad byla nepatrnou variantou Zlatého pravidla: “Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim."
Konfuciovy základní názory byly velmi konzervativní. Věřil, že zlatý věk patří minulosti a nabádal panovníky i lid, aby se vrátili ke starým dobrým mravům. Konfuciův ideál vlády morálním příkladem však v dřívějších dobách nepřevažoval, a tak byl Konfucius novátorštějším reformátorem, než za jakého se sám považoval.
Konfucius žil za dynastie Čou, období velkého intelektuálského kvasu v Číně. Současní vládci jeho program nepřijali, ale po jeho smrti se jeho myšlenky rozšířily po celé jeho zemi. S příchodem dynastie Čchin v roce 221 př.K. však konfuciánství potkaly zlé časy. První císař z dynastie Čchin, Š'Chuang-ti, se rozhodl Konfuciův vliv vymýtit a nadobro se rozloučit s minulostí. Nařídil potlačení konfuciánského učení a spálení všech kon-fuciánských knih. Tento pokus byl neúspěšný, a když o několik let později dynastie Čchin zanikla, konfu-ciánští učenci mohli opět svobodně hlásat svou doktrínu. V následující dynastii. Chán (206 př.K. - 220 L.P.), konfuciánství zakořenilo jako oficiální filozofie čínského státu.
Počínaje dynastií Chán čínští vládci postupně vyvíjeli praxi vybírání vládních úředníků na základě zkoušek pro zaměstnance ve státní službě. V průběhu doby se základem těchto zkoušek staly do velké míry znalosti konfuciánské klasiky. Jelikož vstup do vládní byrokracie byl hlavním způsobem, jak v Čínské říši přijít k finančnímu úspěchu a sociální prestiži, byly zkoušky na zaměstnance státní správy mimořádné náročné. Proto po celé generace velké množství nejinteligentnějších a nejctižádostivějších mladých Číňanů zasvěcovalo dlouhé roky intenzivnímu studiu konfuciánské klasiky a po mnoho staletí se celá státní správa Číny skládala z osob, jejichž základní názory formovala konfuciánská filozofie. Tento systém v Číně (až na malá přerušení) přetrval zhruba dva tisíce let - asi od roku 100 př.K. až do doby kolem roku 1900 po Kr.
Ale konfuciánství nebylo pouze oficiální filozofií čínské vlády. Konfuciánské ideály přijala většina Číňanů a ty jejich život a myšlení ovlivňují již přes dva tisíce let.
Je několik důvodů, proč Konfucius na Číňany vydatně působí. Za prvé, nebylo pochyb o jeho osobní upřímnosti a poctivosti. Za druhé, byl umírněný a praktický a nepožadoval po mužích, čeho nemohli dosáhnout. Jestliže po nich chtěl, aby byli úctyhodní, nečekal, že budou svatí. V tomto ohledu, stejně jako v jiných, vycházel ze skutečné nátury Číňanů. A to byl patrné klíč k obrovskému úspěchu, jakého jeho ideje v Číně dosáhly. Konfucius po Číňanech nežádal, aby změnili svá základní přesvědčení. Spíš jejich základní tradiční ideály jasně a působivě přeformuloval. Snad žádný filozof v historii nebyl tak úzce spjat se základními názory svých spoluobčanů jako Konfucius.
Konfuciánství, které zdůrazňuje spíš povinnosti jednotlivců než jejich práva, se může podle nynějších západních měřítek zdát nezajímavé a neatraktivní. Jako vládní filozofie se však v praxi ukázalo jako pozoruhodně účinné. Soudě podle jeho schopnosti udržet vnitřní klid a zdar byla Čína po dva tisíce let v průměru oblastí s nejlepší vládou na světě.
Konfuciovy ideály, s pevnými kořeny v čínské kultuře, sice neměly a nemají vliv mimo východní Asii. Zato však měly velký vliv v Koreji a v Japonsku, silně ovlivněných čínskou kulturou.
V současné době má konfuciánství v Číně slabé postavení. Ve snaze zcela vymazat historii čínští komunisté Konfucia a jeho doktríny mohutně napadali a je možné, že období jeho vlivu na dějiny skončilo. V minulosti ovšem Konfuciovy myšlenky v Číně hluboce zakořenily a nemělo by nás překvapit, kdyby se konfuciánství v příštím století dočkalo obrody.
CITÁTY:
Mám opravdu štěstí. Vždy, když jsem se dopustil nějaké chyby, vyčítali mi ji.
Ten, kdo krade naše sny, ten nás zabíjí.
I když lidé nevědí, co je dobro, mají ho v sobě.
Zlo může být vyloučeno jen dobrem.
Ušlechtilý muž mnoho ví a správně jedná; má na zřeteli pevný cíl; uzná, že neví, co neví.
Přemoci zlé návyky lze jen dnes, nikoliv zítra.
Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.
Za starých časů mužové studovali sami pro sebe, dnes muži studují, aby na jiné udělali dojem.
Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních.
